Salzkammergut Trophy

Salzkammergut Trophy je významná bikerská událost. Na výběr je ze 7 různých délek tras, od 22 km až po 210! Charakterizuje je především šotolinový povrch a nepředstavitelně dlouhá poměrně strmá stoupání, jako byste každým kopcem zdolávali Mont Everest, je to něco neskutečného, úžasná atmosféra podpořená skandujícími diváky. Každoročně se sem sjíždí několik tisíc nadšených bikerů napumpovaných obrovskou výzvou!

Jako nejideálnější trasa obsahující všechna důležitá místa se mi jeví track B (119 km a 3460 m převýšení), kterou jsem absolvoval už i loni. Jestli si vzpomínáte, štěstěna nestála zrovna při mně. Na trase jsem po X defektech strávil 9,5 hodiny, z toho 5 hodin v dešti!!! Letos jsem si sem tedy přijel napravit chuť.

Předpověď počasí kolem Halštatského jezera hlásí až do konce týdne slunečno, ani kapka, co víc si přát! S Jirkou (Sparťanem) se ubytováváme v kempu v Bad Goisernu (nedaleko zázemí závodu), je tu spousta Čechů. Potkáváme tu Ondřeje a Evu z BSK, Matese a Markétu z Černých koní. Pomalu na každém rohu je slyšet čeština. Nacházíme se vůbec v Rakousku?

Odprezentujeme se a jedeme se rozjet. Moc se mi plýtvat silami den před nejtěžším závodem v roce nechce, ale parťák mě ukecává a pokračujeme po trase závodu až do 1000 m.n.m. Nacvičujeme si jediný technický sjezd na celé Béčkové trase a přitom pořizujeme pěkné fotečky ze skalnaté vyhlídky Ewige Wand.

V noci před závodem mám hrozně špatné spaní, spím asi jen 3 hodiny. Na klidu mi nepřidává ani to, že se ráno už nestíhám vyprázdnit (fronta na záchodech) a k tomu všemu přijíždíme na start dost pozdě, takže se řadíme až na chvost první vlny, někam okolo 400. místa.

9:00 hod START!
Dlouhou minutu od startovního výstřelu čekáme, než se konečně můžeme rozjet i my. Na úvodní rovince předjíždím snad po desítkách. Snažím se prokousat co nejrychleji dopředu. Pak se rovinka mění ve stoupání, což znamená jedno jediné – první a zároveň nejdelší výšlap v závodě (850 výškových). Jirka mi tu hned z úvodu ujíždí, přestože jedu na vysokých tepech. Na vrchol této hory vyjíždím za 1:05 hod při průměrných tepech 167!!!! Jede se mi hrozně blbě, nohy mě bolí, Jirka je dávno v háji a já jedu příliš intenzivně. Naprosto všechno špatně! V hlavě se mi honí dost reálné myšlenky na zabalení závodu a to jsem teprve na začátku. Proklínám tě cyklistiko! Snažím se pravidelně pít/jíst a aspoň očima tlačit ty vysoké tepy dolu. Využívám každou občerstvovačku.

Při cestě dolu k Halštatskému jezeru je zajímavé, jak se kolem mě pohybují různorodě technicky vyspělí bikeři. Někteří z nich se bojí i na obyčejné šotolině. Takové bych nerad potkal v technickém sjezdu k Ewige Wand, to by byl můj konec!

Úplně dole u jezera na 35. km chytám po nemalém úsilí (mastím to nějakou dobu po rovince na 170 tepech) obrovskou asi 20člennou skupinu, takže odpočívám v háku. Snažím se dát po těch prvních 2 hodinách trochu dohromady a hlavně pošetřit síly na blížící se Salzberg.

V Obertraunu na 52. km potkávám Jontiho (Jan Janočko), wau!! Měl defekt, jede na pevňáku a už se mu moc závodit nechce. Já ho ale popoháním, ať jede se mnou. Vidím v něm obrovský potenciál Jak se za nedlouho ukazuje, je to moje obrovská spása. Nohy se kolem jezera vzpamatovaly, tepy taky už dobrý, takže právě odsud a to i díky Jontimu začíná moje spanilá stíhací jízda!

Jonti mě dotáhne až pod Salzberg a společně se vrháme do nejobávanějšího krpálu (550 výškových na 3,5 km, průměrný sklon přes 16 %, v maximech až 35 %). Jonťák má ovšem poněkud brutálnější tempíčko. Jenže já si ho chci udržet aspoň v očním kontaktu, takže se mu přizpůsobuji. Ostatní závodníky předjíždíme jak na běžícím páse, na tepovku raději nekoukám. Po asi 22 minutách prudkého šotolinového lesního výjezdu najíždíme na 300metrový travnatý ještě o něco prudší úsek. Na jeho vrcholku vidím jakousi červenou tečku, že by to byl Jirka? I tento travnatý úsek vyjíždím, byť už většina kolem mě tlačí a teprve nájezdem na asfaltku začíná ten extrémně perverzní sklon dosahující v maximech až 35 %! Široko daleko jsem s Jonťákem jediný, kdo to ještě jede. Všichni ostatní už poctivě tlačí. Je potřeba jet nejlehčí převod, být napíchnutý na úplný špičce sedla a v podstatě ležet na řídítkách, jinak to prostě vyjet nejde. Takto jedete několik minut na přímém slunci, jste úplně prochcaný potem, ale vyjet to při závodě celé je pro mě obrovská čest, takový můj hlavní cíl dne.
Nejen že to vyjíždím, ale na vrcholu dokonce dojíždím Jirku, hohoooo!! Tak to je bomba! Loni jsem celý tento nesmysl jel 38,5 minuty, letos o 5 minut rychleji při průměrné rychlosti 6,5 km/h a 169 tepech v průměru.

Spolupráce s Jontim, vyjetí Salzbergu, dojetí Jirky, to vše mě úžasně nakopává a cítím se skvěle. Nechci to ovšem zakřiknout, protože po tom vybláznění mám lehoulinké náběhy křečí na zadní straně pravého stehna. Na nejbližší občerstvovačce dávám magnesko a zdá se, že potíže jsou zažehnány.

Společně ve 3 jedeme půlku dalšího stoupání, ale tam si Jirka musí vystoupit a jet si své tempo. To je pro mě obrovské překvapení! Zřejmě to jen dokazuje, jak hodně dobře se mi teď jede, protože už nyní můžu říct, že od Obertraunu až do cíle mě nikdo z mé Béčkové trasy nepředjíždí ani neuvisí, naopak, stále předjíždím já.

Když vyjíždím na vrchol této hory do výšky 1500 m.n.m., vím, že mě čeká už jen jedno jediné brutální stoupání, je to parádní pocit. V sešupu těsně pod vrcholem mi lehá pod kolo nějakej borec (údajně ženská) a mám plné ruce práce, abych ho nepřejel, uffff!!!

Po trochu rovinatějších úsecích přichází krásný rychlý dlouuuuhý šotolinový sjezd ke Gosau See, libice! Ten je u jezera vystřídán nejrychlejším úsekem v závodě – sešup po široké hladké silnici, kde dosahuji rekordní maximálky 80,5 km/h!!!!

A je tu poslední výšlap, zhruba 400 výškových, Jonti jede hustý tempíčko, tady už mám problémy ho viset. Chce si povídat, ale já jsem rád, že dýchám. Na několika místech mi ujíždí asi na 50 metrů, ždímu se nehorázně na hranici křečí, ale na vrcholku jsem zas za ním, skvělé, protože od teď až do cíle to bude vesměs jen z kopce a nebo po rovině, vzájemná spolupráce se mi šikne.

Bohužel, aniž bych to zaregistroval, tak na 100. km dole pod kopcem jde v jednom sjezdíku k zemi (naštěstí jen sedřená ruka). Ani na občerstvovačce ho za sebou nevidím, tak jedu bez něj a sám. Jaké to milé překvapení, když trasa pokračuje dál po silnici až k Halštatskému jezeru. Loni se tu totiž jel ještě jeden výšlap o zhruba 70 výškových metrech. Po cestě k cíli předjíždím 2. ženskou v celkovém pořadí a můžu být s výkonem spokojen (celkově 108. místo z 889 startujících za 6:34 hod). Jonti doráží 4 minuty za mnou se zavázanou rukou a Jirka 11 minut!

První 2,5 hodiny závodu bylo utrpení, ale ty další 4 hodiny naopak naprostá pecka, takovej malej zázrak! Po závodě masáž zdarma a následně decentní alkoholová regenerace! Celý report včetně fotek, grafů apod. najdete na: https://schumiho.wordpress.com/2013/07/18/blazniva-mtb-dovolena/

Author: dexterbskracing