Tak i já se přidám se svou bajkersko-mtbo troškou do mlýna. Ve čtvrtek 18. 4. 2013 – velikou náhodou dokonce na moje narozeniny – se v Milíčáku (Petrovicích) konal druhý závod MTBO ligy. S velikým nadšením a nekritickou nedočkavostí jsem se přihlásila (jako Štěpánka Dexter) a těšila jsem se, jak si to užiju. Mapník jsem – já pako – začala řešit až pozdě, takže jsem až do poslední chvíle očekávala, že pojedu s mapou v dresu. To je mimochodem velice libová záležitost. Pro ty šťastnější z Vás, kteří tuto metodu ještě nepraktikovali, osvětlím: představte si mapu z papíru, Vás po 2 hodinách intenzivní vysokotepové jízdy, bahno a teploty kolem 30°C. A teď i Ti bez dostatečného množství fantazie musí vidět tu úplně roztrhanou, mokrou, zabahněnou, zpocenou, upatlanou, zmuchlanou a nevím jakou ještě – mapu. Trochu mi zatrnulo, když jsem si ve čtvrtek ráno představila tenhle obrázek, nebylo mi do zpěvu, ale výjimečně jsem se optimisticky přes tuhle drobnost přenesla a jala jsem se připravovat.
Ve tři hodiny (těsně po škole) jsem se dostavila na místo určení. První, co jsem uviděla poté, co jsem vylezla z auta, byl modrobílý dres „Dextráka Vojty“ (ano je to ten, co byl ve Finsku a závodil tam, ten, co všechna MTBOčka vyhrává, ach jojo…). Pomyslela jsem si : „Jo tak TAKOVÁHLE je to LIGA“… Můj optimizmus byl někde u bodu mrazu, když jsem po cestě potkala jednu holčinu z MTBO reprezentace. Zaregistrovala jsem se a jedna z organizátorek mi i půjčila mapník, takže vidina mokré mapy se rozplynula a byla jsem zase o něco veselejší. Lehce jsem se rozjela, doplnila pití, prohlédla kopce kolem (bylo mi jasné, že tam kontroly budou zcela jistě) a pomalu se začala chystat na start.
Vyrazila jsem asi ve 14:10, což bylo 10 minut za prvním. Velice nehezké překvapení bylo, že mapa měla rozlišení 1:10 000, E 5 km. Tak to si představte tak, že máte strašně málo kilometrů naflákaných na obří mapě, kde jsou vyznačeny jednotlivé paneláky, cestičky v poli, které vůbec nevypadají jako cestičky apod. Asi si říkáte – tak to je lepší, ne? Tak není… Začala jsem tím, že jsem se asi 5‘ v mapě zorientovávala. Kde je sakra ten start?!?! Tak nakonec to nějak dopadlo a já jsem se řítila pro první kontrolu. Nutno zmínit, že tenhle orienťák byl naplánován s pevným pořadím kontrol, což v praxi znamená, že když po půl hodině nenajdete první, tak můžete jet domů… Což už skoro začínal být můj případ… Na tradičních MTBO jsou kontroly značeny orienťáckými lampiónky s kleštěmi na proděravění kontrol. Tady však bylo jen pověšené mlíko a pod ním byly ty zmíněné kleště. Než mi tohle došlo (nikdo nic takového neříkal), tak uplynula notná chvíle.
Druhá kontrola proběhla relativně fpoho, zakufrování bylo minimální. Ale ta třetí… Achjojo… Sešlo se nás tam asi 20 lidí a zoufale jsme projížděli (prý podle mapy, to jim tak budu věřit) celé okolí. Na téhle kontrole jsme strávili asi 20 minut, než jsme ji našli. Moje zoufalost dosahovala astronomických výšin… Věděla jsem, že plánovaný čas vítěze (že vím, kdo to bude…) byl cca 40 minut (na 18 kontrol). Já jsem po hodině a půl měla kontrol pět. Už dlouho jsem si nepřipadala jako takový břídil a nemehlo. Neobešlo se to ani bez pár pádů, mokrých treter, poškrábaných nohou od různých kytiček a podobných plevelů a nakonec ani bez nadávek řidičů. Největší zoufalství ale nastalo ve chvíli, kdy jsem věděla, že už musím jet zpět (nebyl časový limit, ale musela jsem do dvou hodin ukončit závod, abych všechno stíhala – domů, umýt se, na sbor, …). Zadívala jsem se na tu tragikomickou mapu a zjistila jsem, že nevím a) kde jsem b) kde jsem na mapě c) kde je cíl d) kudy se tam dostat. Nakonec jsem se prostě rozjela a do cíle jsem dorazila. Zklamaně jsem odevzdala de facto neproraženou bodovací kartičku, mávla na Dextráka Vojtu, vrátila mapník, složila kolo, vynadala Michalovi za to, že jsem úplně blbá a odjela jsem domů. Výsledky mě začaly zajímat až druhý den, když prvotní naštvání pominulo a nastoupila zvědavost, jestli je taky někdo tak zoufale dezoirentovaný jako já. A světe div se – bylo jich i docela dost…
Můj cíl do budoucna není se umisťovat (to ani dost dobře nejde – jezdí sem MTBO elita z Prahy a okolí – moc orienťáků, kromě ČP se nekoná, takže se snaží zabodovat tady). Posnažím se trochu zamíchat celkovým umístěním v ženách. Zatím nejsem ani poslední – po dvou závodech (jela jsem jen jeden). Takže na rozdíl od mého pocitu, nebyl výkon tak strašný. O víkendu vyrážím směr Modřany, s mapou loňského závodu MTBO ligy a doufám, že pobloudím jen decentně – jestli má někdo podobně masochistické sklony, ráda Vás uvidím ve čtvrtek 9. 5. v Modřanské rokli.
Biku zdar!
Štěpánka
